Na mýtině plápolal oheň, kolem něj seděly tři ženy.Vypadaly mladě, ale
kdo by chvíli poslouchal jejich hovor poznal by, že jsou mnohem straší,
než jak se zdá. Starší a moudřejší. Kolem ležel sníh, a mráz štípal do
rukou, ale ony jakoby ho necítily. Nebo že by ho opravdu necítily?
Jejich chaloupka stála nedaleko, malá, s mechovou střechou, ale venku
bylo tak krásně...Najednou prostřední, hnědovláska v žlutých šatech
pošitých třpytivýmikapkami rosy zvedla hlavu a spokojeně se usmála. Nad
lesem se objevila zlatavá záře a z toho místa k nim mířila sympatická
udýchaná postava s vlasy jako uhel. Modrý kabát s kožešinovým lemem
vláčela ve sněhu. Došla k ohni a posadila se. Chvíli se vydýchala, potom
mrkla na vedlesedící blondýnu.,,Myslím, že je čas." Oslovená vstala,
povzdechla, ale znělo to šťastně. Vyšlapanými stopami své předchůdkyně
zšla do lesa, až na místo, kde byl sníh v kruhu odmetený. TAm se
zastavila, z krku si sundala řetízek s malým klíčkem. Třikrát jím opsala
ve vzduchu kolo, sníh se zavýřil a z oblohy sestoupila podobná zlatavá
záře jako před chvílí. V dalším okamžiku už nezbyla žádná stopa ani po
záři ani po ženě. Zato v jiném světě, uprostře města...krátký záblesk
nikdo nespozoroval, vždyť byla noc. A tak nikdo neviděl, jak kolem
postavy v zelených šatech roztával sníh. Ani jak ostrý vítr krotl jako
beránek. Nebo že mokré silnice schly rychleji než obvykle. A že vzduch
byl také teplejší, než předtím. Že ptáci začali zpívat uprostřed noci.
Jak se postava objevila, tak zase zmizela. Má ještě příliš práce, není
jednoduché zařídit, aby lidé ráno vstali a řekli ,,Jaro přišlo!!!"
___________________________________________________
Pro někoho pouhou banalitou, pro někoho
důkazem té pravé lásky...dneska jsem dumal nad tim spojenim dvou slov. Těch co říkáme většinou na
vrcholu (dortu) lásky. Je více verzí, překomolení a špatných srůstů. Ale ty dvě
,,nej,,:
..........miluju tě..... Miluji Tě.......
Vydíte rozdíl? Já ano. To první znění
mi příjde ledabylé jak z úst puberťáka, ale má své kouzlo a taky svou volnost.
Kdežto v tom
druhém vyznání vidím váhu, úctu a především cit. Cit někoho , kdo už ví něco o cestách života . Pro
mě tam ten rozdíl je, docela podstatný, i přes to že jsem nikdy nepoužil tu první možnost. Nevím
jestli je to působením velkých písmen, jiné koncovky. Ale ty slova mají jinou váhu.
Přesto je krásné slyšet jakoukoliv tuto verzi...
___________________________________________________
Proč
nemůže sněžit?
Byla už dávno tma, když jsem kráčel vylidněnou ulicí. Nikde nebyla ani noha, až na ty mé.
Zvuk dopadajících kroků na pevnou zem se nesl ozvěnou dál. Jakoby ohlašoval, že ne každý v tuhle
dobu leží zachumlaný v peřinách, ale že se najdou i tací, kteří oči zavřené nemají.
Proč jsem musel zrovna
já vstávat uprostřed noci a spěšně se oblékat jen kvůli tomu, abych mohl jít vstříc své starší
sestřičce. Proč vůbec chodila toho večera ven? To byla samozřejmě jen řečnická otázka, protože já
moc dobře věděl, co nebo spíše kdo ji k tomu přiměl. Její mizerný přítel, který by si zasloužil za
to, jak se k mé sestře chová, menší úpravu fasády.
V jednu chvíli jsem o tom dokonce i přemýšlel, ale
nikdy jsem nedostal dostatečný impuls k tomu, abych s ním ztrácel čas a abych si zbytečně ničil
klouby na rukou. Alespoň do tohohle večera. Když jsem celý rozespalý zvedl telefon a ozvala se má
sestra, která zjevně plakala, vařila se ve mně krev. Sevřel jsem pěst, až se mi nehty zaryly do
kůže, když jsem slyšel, co ji ten pitomec provedl. A když po mě chtěla, abych pro ni přišel k
nádraží, tak jsem souhlasil. Co jsem taky jiného měl dělat?
Měl jsem ji tam nechat? Ne, to by nešlo. S
rozhodnutími, které sestra udělala sice nesouhlasím, ale to neznamená, že se na ni vykašlu, když mě
nejvíc potřebuje.
Ten zvuk. To škrábání. Rozskočí se mi z toho hlava.
Takže jsem nakonec skončil tím, že jsem si to
namířil přímo přes půlku města k vlakovému nádraží. Navíc v té zimě. To bylo taky jediné, podle čeho
se dalo poznat, že jsou Vánoce. Den před štědrým večerem byla jenom neúnosná kosa, ale sníh žádný.
Pomalu jsem si na to začal zvykat, když jsem několik posledních let nezažil skutečné bílé vánoce.
Co je s tím
počasím sakra špatně? To nemůže spadnou alespoň pár chladivých sněhových vloček? Ani kapánek? Ne,
nejspíš prostě nemůže. Musí si to schovat až po vánocích, tedy v době, kdy už to nemá tu správnou
symboliku.
Zrovna kolem projelo auto. Jediné, co jsem toho večera viděl v pohybu. Každý normální člověk
totiž spal. Až na mě.
Z toho škrábavého zvuku mě začíná bolet hlava. Přestaň! Přestaň!
Přidal jsem do kroku, protože vlak s
mou sestrou měl za půl hodiny přijet a já ji nechtěl nechat na nádraží samotnou. Navíc v takovém
stavu. Ale já jí vymlouval, aby chodila na tu oslavu. Beztak tam nikoho neznala a kamarádi jejího
přítele jsou stejní potomci, jako on sám. Jenomže vymluvit si to nenechala. Postavila si hlavu jako
vždycky a jako vždycky to dopadlo špatně. Člověk by si říkal, že má víc rozumu než já, když je o pár
let starší.Ale to by se šeredně spletl.
Po pár dalších minutách jsem konečně mohl provolávat slávu.
Nádraží už totiž bylo na dohled. Stačilo jen přejít přes silnici a pak urazit jen pár dalších metrů.
Pohlédl jsem
na temné nebe a modlil se, aby konečně začal padat sníh. Bez něj si totiž vánoce v tom pravém slova
smyslu neumím představit. Možná jsem jako malé
d……………………………………
To škrábání se stupňuje,
jako by se to rozhodlo proškrábat si cestu ven z mé hlavy. Ale počkat, to přeci vůbec není
škrábání….
Zprvu jsem necítil nic. Pak mne zasáhla vlna bolesti a bezmoci zároveň. Z úst mi vytekla
krev. Tak teplá a tmavá. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Jen tak jsem ležel s doširoka otevřenýma
očima a zíral na nebe.
Do toho obrazu mi vlezl nějaký muž. „Jsi v
pořádku, chlapče? Slyšíš mě?“ říkal mi.
Odpověděl jsem mu, že mi
nic není, ale odněkud se ozvalo jen bezmocné zachrčení. Chtěl jsem se podívat, odkud to jde, ale
nemohl jsem pohnout hlavou. Stále jsem jen zíral nahoru. Muž mi zmizel z očí, ale slyšel jsem, že
tam stále je. S někým mluvil, naléhavým tónem.
Ten zvuk se pořád zesiluje. Škráby, škráby, škráb. Ne, už jsem
říkal, že to není škrábání. Je to spíš, jako nějaké bubnování. Bum bum. Bum bum. Stále se to
zrychluje.
Zničehonic jsem na obličeji ucítil něco chladného a studivého. A za chvíli znovu a znovu a
znovu. Z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Konečně sněží. Budou ty správné bílé
vánoce.
A zvuk
ustal stejně rychle, jako se
objevil.
_________________________________________________
"Krátká
pohádka?"
Když se ráno probouzím, přemýšlím, zda zavoláš. Sednu si na postel, držím telefon v
ruce a čekám. Nic. Venku slunce už zapadá a já stále čekám. Uléhám do postele a myslím stále jen na
Tebe. Říkám si: určitě zavolá zítra. Jdu spát. Velké slzičky stékájí mi po tváři a říkájí mi: Asi
zapomněla, asi nemilovala tak jak slibovala...... "konec
pohádky"
_______________________________________________
Dám si kávu, najdu si čas...
o čem ti píši sám nemám tucha... vždy jen od srdce a zlásky.... už vím co jsem chtěl, už nalezl jsem
svá slova, nu třeba......
Ochota změnit se kvůli svého protějšku,dělat věci,které nám připadají
šílené,chovat se tak,jak se ani neznáte,,změna návyků,přátel i milých míst,změna názorů,vnímání
pocitů druhého,předávání radosti a štěstí navzájem,vzájemná tolerance,úcta a respekt,kompromis a
vzájemná oddanost,střídavé podřízení z obou stran,
a tak dále..no to pro mě znamená láská.... moc
tě miluji Janičko....
vím že taková slova nikdy nenajdu, které by vyjádřili jak moc tě miluji,
přesto se budu každým dnem tato slava nalézti.....
__________________________
CO Z TOHO VYLEZE
NEVÍM
Fouká tichý, ale velmi studený větřík, hrající
si s každou každičkou kytičkou, která pomalu dopadá k ledové zemi. Všude panuje jen ticho,nikde...
nic... Jen u okna sedí malinká dívenka, má pootevřenou pusinku a vnímá každý pohyb padajících
vloček. Věří ještě dětským snům,kouká nevěřícně na ten svět za oknem, raději by byla tou vločkou!
Kouká stále pečlivěji a vnímá, jak moc je vše rozdílné, jak svět v šeru vypadá úplně jinak,
přemýšlí,jak moc se asi mýlila, když spokojeně žíla svůj život... Nejraději by se rozletěla k zemi
jako ty vločky. Nemusela by bojovat ten bolestivý boj, který ona nemůže vyhrát. V očích se jí
vytratí jiskřičky naděje, zavře oči, opře hlavu o ledové, dost šmouhaté, sklo, a usne. Za chvíli se
vzbudí, něco jí lechtá v ruce, že by nějaký brouk, motýl, nebo jen hloupý pocit? Ne... zvedla ruku
blíže k obličeji a rozevřela dlaň a v ní? Cosi malého s křídly.... Andílek, malý, schoulený,
schovává se jí v dlani, bojí se...Čeho?? Bojí se nejspíš vykouknout na svět,zčernal....nejspíš ze
zloby, která si všude kolem malé holčičky poletuje, bez starostí a se škodolibým úsměvem od ucha k
uchu... Skoro každý človíček, zvířátko nabírá tu zlobu velkými doušky každý den jako by šlo třeba
jen o šálek kávy, ale ne, tohle je zloba, nepochopení, špatná komunikace a vše podobné, co malou
holčičku ušlapává. Andílek se třese... skládá se z upřímnosti,která se schovává v očích zvířátek,
holčičky pejsek je důkazem! Vždy mu mohla věřit. Ale dokáže jí to pomoc? Nedokáže, může jen s
bolestní příjímat, jako přijímá malá holčička. A tak tu jen ona a malý andílek v ruce. Zavře dlaň a
rozhodne se, že už... už tu dlaň nikdy neotevře! Nepustí k andílkovu tu dámu v černém, nechce...bude
ho chránit... Holčička se vzbudí, odlepí se ze skla, v dlani už andílek není, je tu zas sama... a
dále kouká jen do toho světa, ze tmy svého pokojíku, kde má jen své tmavé jistoty...rozhodne se
pootočit kličkou u okna....rozevře obě strany okna a vdechuje studený vzduch....vítr si pohrává s
tmavými vlasy a vločky stále jen pomalu dopadají na zem...
vesmír a náš život
Bylo nebylo, dávno tomu. Je to už miliardy
let, co vznikl náš vesmír. Někdo říká, že na počátku bylo slovo, někdo, že celá slabika. Já říkám,
že na počátku bylo nic. A pak, po tom, co jsme označili za velký třesk byl prach. Spoustu prachu,
který se rozletěl do nepředstavitelných dálek. Dálek, že je nedokážeme změřit. Tak dalekých, že nám
nestačí naše bezmezná lidská představivost. A ten prach poháněn velkou silou uvolněnou při zrodu
vesmíru a patrně také osamělostí jednotlivých zrnek se pojednou začal shlukovat a tvořit první
hvězdy. Tyto první hvězdy tedy začaly osvětlovat nový svět a odhalovat temná zákoutí vesmíru. Hvězdy
se ale po čase začaly cítit velmi osamělé a studené, ač byly plné žhavé hmoty, protože neměly komu
svítit. A hvězdy přece svíti, ale pouze pro někoho, ne sami od sebe. A tak, když umírali ty první
hvězdy, vyvrhly ze svého nitra horký prach, svůj život. Z toho prachu se poté staly planety. Hvězdy
už tedy nebyly zcela samy. Po dlouhou dobu se rodily a umíraly, jenže někdy, se některá už znova
nenarodila. A prach, který vyvrhly začal putovat vesmírem. Ten prach se pojednou usídlil na
planetách, které mezitím spolu s hvězdami vytvořily společenství. Mohutně vydechl svá zrnka a oživil
je tak. Z těch zrnek jsme se za miliony let staly my. V každém z nás je pár, malých kousků hvězd,
které putovaly šírým vesmírem. Lidé si říkají anthropos, ten co obrací zrak ke hvězdám. Nahoru na
hvězdy se díváme od pradávna tak, jako bychom vždy tušili odkud pocházíme. A hvězdy se dívají zase
na nás, aby se necítily tak osamělé v celém tom chladném a bezmezném vesmíru. Hvězdám trvá tisíce
lidských životů než dojdou cíle své pouti, naposled zazáří a vydechnou. Nám jen jeden. Ten náš. A až
přijde to, co čeká úplně na vše. Zazáříme a naposledy vydechneme hvězdný prach, aby se z něj zase
staly hvězdy, kousky nás.
